Melancholie | WV#1

Melancholie je slovo, kterému se mnozí lidé vyhýbají a mají z něj, ať už vědomě či podvědomě, podivný strach. Melancholie ale není třeba se bát, nečiní nás slabými nebo přecitlivělými. Díky ní jsme především jedno — lidé.

Ten pocit znáte. Přichází nejčastěji za deštivých, zachmuřených dnů, kdy se zpdá, že smutní nejste jen vy, ale celý svět kolem vás. Ležíte pod peřinou či sedíte u okna a nedokážete se přinutit k žádné činnosti, protože cokoliv jiného se zdá jako naprosto stejná ztráta času. Nezáleží na tom, jak moc se snažíte být tou veselou, optimistickou osobou, kterou chcete být, zničehonic na sebe hledíte do zrcadla a z nějakého důvodu je těžké jen maličko pozvednout koutky úst. Čas se vleče a vy jste bezmocní v boji sami proti sobě.

Melancholie je zvláštní druh smutku, k němuž nemusíte mít žádný důvod, zároveň však máte ten nejzávažnější důvod na světě — jste člověkem. Lidská povaha je totiž zvláštní věc a vždy se snaží o jakousi rovnováhu mezi veselými a smutnými chvílemi ve vašem životě, bez ohledu na to, jak spokojení či nespokojení jste. Melancholie si tak k vám vždy najde cestu, patří k naší samotné existenci.

Přijmout ji proto znamená, že přijímáte svět kolem vás. Přijímáte, že nežijete v ráji na zemi a jakkoliv se snažíte, život je někdy zkrátka těžký.

Náš mozek se pro trudomyslnost vždy snaží najít nějaký důvod. Většinou jde o banálnost, kterou nafoukne v něco většího — hádka s kamarádem, prohra ve sportu. Když se ale zamyslíte a představíte si, že se daná událost nestala, často zjistíte, že byste nebyli o nic šťastnější. Pro naši mysl je těžké pochopit, že můžeme být smutní jen tak, bez řádného důvodu, jen kvůli počasí či tesklivé melodii v rádiu.

Právě v tom však tkví podstata melancholie.

Míváme tendenci se jí bránit. Náhle nás popadne nutkání jít na sociální síť a zjistit, co dělají naši přátelé či jednomu z nich napsat, abychom se necítili tak sami. Bojíme se, což je pochopitelné. Jakmile se však bránit přestaneme, zjistíme, že vlastně není čeho se bát. Pokud se na chvíli zastavíme a necháme sebou proplout všechny emoce, které se snažíme potlačit, nakonec budou moci samy zmizet.

Dalo by se říct, že právě proto si někteří umělci vyberou vyprávět tragické příběhy — umožňují jak sobě, tak nám na chvíli si odložit to břemeno smutných emocí, které si s sebou táhneme.

Nedává tak smysl stranit se melancholie. Není správná ani špatná, je přirozená. Nesnažím se říct, abyste ji vyhledávali a dělali si život horším, než je, ale není třeba se za ni stydět. Paradox je, že svým způsobem díky ní můžeme být šťastnější — pocit melancholie může být i zvláštně naplňující a čím lépe ji dokážeme přijmout, tím více pak oceníme a skutečně prožijeme ty nejšťastnější chvíle svého života.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

WordPress.com.

Nahoru ↑

%d bloggers like this: